Pavel Čadek (*28. prosince 1989, Brno) je český písničkář, hudebník a skladatel, který ve své tvorbě propojuje folk s netradičním doprovodem violoncella. Sám sebe označuje za zakladatele hudebního žánru cellofolk, což je kombinace folkové hudby a cellorocku.
Vystudoval klasickou hru na violoncello na brněnské konzervatoři a informatiku na Masarykově univerzitě, kde získal cenu děkana za diplomovou práci. Přestože se původně chtěl věnovat klavíru, rodiče ho nasměrovali k violoncellu, což se nakonec stalo jeho charakteristickým hudebním prvkem.
Od roku 2016 se aktivně věnuje hudbě a postupně se prosadil na české scéně. Předskakoval známým interpretům, jako jsou Bratři Ebenové, Pokáč nebo Petr Bende, a spolupracoval s písničkáři Michalem Horákem a Ivem Cicvárkem. Jeho debutové album Cellofolk vyšlo v roce 2019, následované albem 20–30 v roce 2021 a Stepní vlk v roce 2023.
Kromě hudby je aktivním členem Junáka, kde užívá přezdívku „Ori“ a působí jako skautský vedoucí a instruktor.
Jeho tvorba je charakteristická osobními texty, které často reflektují vztahy, společenské dění i humor. Díky své originalitě a autenticitě si získal širokou fanouškovskou základnu a jeho koncerty jsou vyhledávané pro jedinečnou atmosféru a propojení s publikem.
Více o jeho hudbě a aktivitách najdete na jeho oficiálních stránkách https://pavelcadek.cz/bio/)
Co vás přivedlo k hudbě a kdy jste si uvědomil, že právě hudba bude vaší životní cestou?
"K hudbě mě přivedli rodiče. Všichni jsme hráli, ani mě nenapadlo, že bych na nic nehrál. I když jsem vystudoval IT a dělal doktorát ve Vídni, vždy hrála hudba v mém životě prim. Připustil jsem si to až po třicítce, že teda vážně jsem asi muzikant, nebo co."
Jaké byly vaše začátky na české hudební scéně? Bylo těžké najít si své místo?
"Snažím si užívat celou tu cestu. Začátky jsou samozřejmě takové, že si tím člověk nevydělá, a musí tedy vymyslet nějaký jiný způsob obživy. Ale zase je všechno nové a zajímavé. Je to výzva. Snažím se dívat stále těma začínajícíma očima a užívat si koncerty stejně, nebo i víc než na začátku."
Často vás označují za „písničkáře moderní doby.“ Jak se s tímto označením ztotožňujete?
"Vážně? To slyším poprvé. Tak asi písničkář jsem, a jsem jím v této době, tak jestli je moderní, tak to nejspíš tak bude. Píšu o věcech kolem sebe, co prožívám, nestylizuju se do nějaké historie nebo tak něco. Zároveň ale ani nepíšu o nějakých super technologiích."
Proč osobní texty?
"Příliš odosobněné texty mě nebaví, ani u sebe, ani u jiných. Musí v nich být kousek opravdovosti, jinak mi nedávají smysl."
Jaký máte vztah ke klasickým písničkářům, jako jsou Karel Kryl nebo Jaromír Nohavica? Ovlivnili vás nějak?
"Karel Kryl byl jistě skvělý člověk i písničkář, ale nějak není můj šálek kávy, neposlouchám ho vlastně vůbec. Na Nohavicovi jsem vyrůstal a jeho písničky mě provázejí celým životem, a to se nejspíš nezmění, ty ve mně rezonují. Měl jsem i to štěstí strávit s Jarkem jeden den na textařském workshopu a bylo to velmi inspirativní."
Jak vnímáte vztah mezi hudbou a společností? Může hudba podle vás skutečně měnit společenské nálady nebo dokonce dějiny?
"Ano, hudba dokáže ovlivnit společenské nálady, dokonce i dějiny. Nejvíc to cítím na koncertech. To spojení s publikem je někdy neskutečné. Po koncertě si často říkám: 'Jo, lidi se mají furt rádi, je to dobrý'."
Jaké jsou vaše další umělecké cíle? Přemýšlíte například o jiných formách umění, než je hudba?
"Rád bych někdy napsal knihu. A dál? Prostě hrát a tvořit tak, jak mě to baví."
Co byste vzkázal mladým lidem, kteří chtějí začít tvořit, ale bojí se neúspěchu?
"Nebojte se neúspěchu, protože ten zákonitě bude přicházet neustále. Tak ať s ním radši počítají a berou za fakt, to je pak mnohem snazší než se bát."
Rozhovor Pavel Čadek
